Stejné místo a stejná šatna, ale jiná doba a i když se to nezdá, jiní lidé... říká Martin Švorba.

04.07.2017 22:54

V další sérii rozhovorů Vám Hlas kuželkářů postupně představí hráče "A" týmu mužů pro soutěžní ročník 2017/2018. Jako první se před sadu otázek postavil Martin Švorba, hráč který v Jihlavě zažil dobré i špatné časy, hráč, který odešel, aby se po pěti a půl letech znovu vrátil. Přečtětě si co o svém jihlavském působení vypráví sám Martin!

Představujeme

Rozhovor

Martine, do Jihlavy ses vrátil po šesti letech. V klubu jsi zažil skvělé sezóny, které vyvrcholily ziskem mistrovského titulu, s mnohými hráči Tě váže pevné přátelské pouto, přesto byl tvůj příchod do Jihlavy překvapením. Jak se přestup rodil? A byla Jihlava jediná varianta?

Předchozí sezona (2015/16) se mi herně povedla. Velmi mě však neuspokojil přístup některých hráčů a tak jsem začal přemýšlet o odchodu. Rozhodnutí odejít padlo po ukončení sezony. Srdce velelo zůstat, okolnosti odejít.  Preferovaná varianta v zahraničí nedopadla a doma byla volba brzy jasná. Probíhalo více jednání, ale nakonec vyhrála jistota dobré party a ze sportovního hlediska, možnost zahrát si Interligu a podívat se na východní dráhy.

 

Tvá poslední sezóna v Kolíně byla skvělá, ne-li životní, předváděl jsi vyrovnané výkony korunové osobákem v Hořicích. Jaká jsi od sebe měl očekávání po příchodu do Jihlavy?

Očekávání bohužel nebyla skromná. Věděl jsem, že jihlavská kolna pro mě byla vždycky těžká, ale byla to spíš výzva, než obava. Věřil jsem, že můžu výkony i přístupem přispět. Přišel jsem s tím, že klubu dlužím jednu medaili. Ale to je dávná historie.  A ještě jedna vzpomínka by tu byla. Když jsem šel do jihlavského klubu poprvé, tak jsem v červnu, bez tréninku a na sucho hodil víc, než potom za celou první sezonu doma. Takže, historie se opakuje.

 

Přesně tak. Nakonec tě sezóna nezastihla v nejlepší formě. Především na domácí kuželně ses trápil. V čem vidíš největší problém?

Je to tak. Vidím příčinu z několika pohledů. Tím zásadním je hlava, která se nesrovnala s nejistotou zdraví a potřebou hrát dobře. Tlak jde od soupeřů, očekávání jdou i z týmu. Udělal jsem i nějaké změny v technice, které mé tělo nezvládlo. Takhle to vidím s odstupem. Kdyby se mě někdo zeptal, co udělat jinak, asi řeknu, že by bylo lepší nedělat nic a nechat věci plynout. Rozhodně by to tělo vydrželo. Jenže to nešlo, jihlavský tým si svým přístupem říká o víc, než je „teď“! I pro příští sezonu na sobě pracujeme. Máme podněty k rozvoji.

 

I přesto, že ses trápil, jste jako tým fungovali dobře a získali stříbrné medaile a čtvrté místo v Interlize. V čem vidíš jádro úspěchu? Jaké jsou silné a slabé stránky týmu?

Tým neměl výraznou osobnost, ve smyslu hráče, který vyhraje 90% duelů, táhne tým a vše jde tak nějak za ním samo. Je to jinak. Máme tři až sedm hráčů, kteří mohou v duelech uspět a k tomu se neustále ladí detaily. A díky tomu jsme úspěšní. Navzájem se podporujeme, ale také si nic neodpustíme. Známe své individuální potřeby a měníme je ve výhody. Funguje například interní soutěž před každým zápasem, díky které si každý z nás načte soupeře, musí se podívat do statistik a přemýšlet, jak to bude. Myšlenky takto vzniklé se potom proberou a jde se hrát. Servis je dokonalý, nikdo nemusí nic hledat, informace máme nachystané. Jsme na jedné komunikační platformě, kde se vše podstatné probírá. Je například samozřejmostí, že si odpovídáme, respektujeme jiný názor, argumentujeme. Máme informace o sestavě několik dnů předem. Každý z nás má svého kouče. Když cokoli selže (což se stalo), tak se o tom mluví nahlas a se všemi. Takhle dokáže fungovat šest lidí ze sedmi, což je hodně, když vezmete v úvahu, že je to vlastně jen zábava.   

 

Interliga - nově vzniklý projekt. Jak na tebe působí? Povedl se první ročník co se formální a organizační stránky týká?

Interliga mě nezklamala. Splnila moje očekávání, co se sportovních ambicí týká. Poznal jsem nové dráhy, měl možnost zjistit, jak tým funguje jinde, jaká je úroveň hráčů a také že kvalitní rozhodčí je nedostatkové zboží. Našemu týmu Interliga pomohla, společný čas nám pomáhá. Rozhodně je to povedený projekt. U realizačního týmu jsou znát zkušenosti s řízením dlouhodobých soutěží. Ukázala se opravdu kvalita vedení soutěže a odhodlanost rozvíjet náš sport. Jsou jen detaily, které by mohly být v příštím roce jinak. Podněty jsme dali, uvidíme.

 

Jak bylo zmíněno, v Jihlavě prožíváš už druhou etapu, pokaždé však s jiným týmem. Dají se tyto týmy porovnat?

Stejné místo a stejná šatna, ale jiná doba a i když se to nezdá, jiní lidé. Kluci vyzráli, chod týmu je klidnější a směřuje k profesionalitě. Jasná pravidla, přirozeně budovaný respekt a vazby. Role jsou rozdělené podle toho, jak koho naplňují. Spolupráce je založená na vyšších hodnotách a důvěře. Všichni okolo mají dveře otevřené, možnost se zapojit, talent a potenciál jsou vítány. Avšak, zase přirozeně, kdo to nepochopí, nebo k tomu ještě nedorostl….necítí se fajn, samo ho to vytěsní. Ten ozdravný mechanismus je přirozený a důsledný. Ale tým plně respektuje opakovanou šanci. Věci se dějí teď a tady.

 

V týmu patříš k největším sportovcům a k hráčům co o hře přemýšlí do posledního detailu. Kolik času věnuješ přípravě na zápas, tréninkům a koncentraci?

Tak tady je velká změna. Dříve jsem to řešil hodně, nyní mám pro sebe čas od chvíle, kdy za sebou v práci, nebo doma zavřu dveře. Než se dostanu na trénink, nebo na zápas, tak musím srovnat hlavu. Ve všední den to trvá déle, o víkendu potřebuji před vlastní hrou ještě 20 minut na fyzickou a mentální přípravu. V tu dobu si se mnou nikdo moc nepokecá. Koncentrace je základ a tam máme všichni co zlepšovat. Když vidím, že někdo do poslední chvíle sedí, pak převlíkne tričko a jde hrát, říkám si, že jde o jiný sport. Učíme se naši přípravu a hru řídit a jít naproti úspěchu.

 

Jaká je Tvá tréninková náplň v průběhu roku?

Trénuju jednou týdně maximálně 150 hodů, často však jen polovinu, podle toho, co tělo dovolí. Zbytek času na kuželně cvičím, nebo jiným „zakecávám do rozběha“. Ale hodně k tomu cvičím kompenzaci, vždy přes tři hodiny týdně plus sezonní sporty. Hrubou sílu nabírám už léta na dřevě. Už je třeba se více starat o tělo celkově, nejen opakovat ten náš primitivní herní pohyb. Také jsem celkově jsem snížil chemickou zátěž těla, i změnil jsem způsob stravování. Tuhle změnu cítím až po několika měsících, ale stojí za to.

 

Na jaké pozici se cítíš nejlépe? Jaká fáze a stav utkání Ti vyhovuje?

Hru v první rundě nevyhledávám. Rád se rozkoukávám a dívám se na domácí hráče, jak kde hrají a co kde padá. Dále už mi to vyhovuje a poslední runda mi sedí nejvíce. Vzadu je jiná úroveň herního zážitku. Ve většině zápasů je tam víc pozornosti, víc informací, víc se fandí, větší tlak na hráče. Mám to rád.

 

Léto uteče jako voda a sezóna klepe na dveře. Na co se zaměříš v přípravě na novou sezónu?

Snažím se porozumět, co mi tělo naznačuje. Druhá půle sezony byla hraná v bolestech a k hernímu ideálu, nebo dokonce radosti ze hry bylo daleko. Pokud bych se nedostal ze současného stavu, tak pro mě bude těžké hrát dál, spíš bych preferoval i delší pauzu a znovu nabytí radosti z pohybu. Pokud zafungují věci, které nyní dělám, tak se budu s pokorou vracet k hernímu stylu 2016. Po sezóně se zaměřuji na váhu a hluboké svalové vrstvy, hodně plavu. Mám za úkol změnit pohybové řetězce, které jsem nechtěně budoval posledních 20 let. Bude to trvat dlouho, možná měsíce. Dále navážu klasicky vytrvalostí a obratností.

 

Jaké budou osobní cíle a jaké ty týmové?

Osobní cíl již není v číslech, nebo v průměrech. Je to o tom, být platný a přispět k úspěchu v zápase, k fungování týmu. Cílem je vrátit si radost ze hry. Týmový cíl si stanovíme před začátkem sezóny. Je to obvykle jednou řečená věc a hotovo. Jednotlivci tím nejsou stresovaní, ale vedení vývoj soutěže hlídá a koná. Nyní je období přestupů. Sledujeme, co se děje a novinek je hodně. Interliga bude kvalitnější. Už letos se dalo prohrát i vyhrát s každým týmem, mimo interligového vítěze. I složení našeho týmu se vyvíjí. Náročné bude placku zopakovat, nižší cíl by nedával smysl.

 

Tradiční otázka pro všechny - Martine, máš nějaké rituály a zvyklosti před hrou či po hře? Bez kterých si zkrátka sobotní den nedokážeš představit?

Před hrou je zásadní dostat se z fyzického komfortu. Vyvolat v organismu záchranou reakci, která vyplavuje adrenalin. Potom jsem připraven na souboj, kterým pro mě kuželky jsou. To mám zapracované v rozcvičce, na kterou se těším od příchodu na kuželnu. Novým rituálem se po dvaceti herních letech stala také příprava koulí. A po hře jsou to nápravná cvičení často přímo v rozběžišti, protože řada kuželen jiný prostor nemá. Když dojedu v noci po zápase domů, přijde na řadu statistika.

 

Kuželkářský sport kráčí stále dopředu. V čem však podle tebe pokulhává?

Souhlasím, náš sport se vyvíjí, změny se mi líbí, ale….. Obecně myslím se kuželkám nedaří najít cestu k popularitě. Příklad jednoho malého sportu, který se dokázal prosadit a přilákat pozornost u nás máme, biatlon. Asi se shodneme na tom, že kuželky nikdy takovou atraktivitu díky povaze sportu a prostředí nenabídnou. Ale v biatlonu byl příběh jednoho mladého učitele, který se upsal trénování. Vedení ho podpořilo, vytvořilo podmínky, stroj začal fungovat. Jednoduchý úspěch kontinuální práce, kde zodpovědnost je na trenérovi a management ho podporuje. Je to příklad ze současných českých podmínek. Tak to pojďme aplikovat na náš sport. Popularizace se nevyhnutelně pojí s úspěchem. A kdo má ten úspěch vytvořit? Nová generace hráčů i dobrý management, včetně marketinku. MS Brno, krásný příklad a už dnes se realizují další projekty, tady je vidět kvalitní práce. Tak v té skládance mi chybí osobnosti, které budou systematicky pracovat s hráči na nejvyšší úrovni. Prostě bych tam viděl vitální mladé lidi. Energie (změny, nápady, jiný přístup a schopnosti), která by s nimi přišla, se dá odezírat na postech trenérů v jiných sportech. Potenciál mladých trenérů tu je. Řešením může být trenérský dvojtakt, diskutující a vzájemně se inspirující, rychle aplikující nápady, realizující změny, předvídající nebo tvořící trend. Toho je mladá generace schopná. Práce takových trenérů se pozná tak, že se lidi těší na sraz, protože se potkají s někým, kdo je inspiruje a herně obohacuje. Tohle se povedlo v biatlonu, kde před několika lety podpořili mládí schopným vedením.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Martine, díky za rozhovor a ať se daří v přípravě i v celé nové sezóně.

Kontakt

KK PSJ Jihlava Jiráskova 32
586 01
JIHLAVA
605 259 428 kkpsj@seznam.cz